Lyžák Bečva ’09 (nižší ročníky) Domů » Fotogalerie » Školní akce »
Lyžařský kurz Horní Bečva, 9. – 14.2.2009
A je to tady! 9.2.2009 8:11 vyjíždí autobus plný natěšených sekundánů na svůj první lyžařský výcvik v doprovodu čtyř skvělých vedoucích:). Cesta na Horní Bečvu netrvá dlouho, proto se naštěstí neozývaly moc často otázky typu: „Kdy už tam budeeeeem? Pojedem ještě dlouhoooo?“ I když ani bez nich se cesta neobešla. Po příjezdu na parkoviště pod střediskem Vítkovice Steel, ve kterém jsme byli ubytováni, jsme se všichni vrhli k zavazadlovému prostoru autobusu a pracně sami vytahovali lyže, snowblady a těžké batohy, mezi nimiž nechybělo ani pár kufrů na kolečkách. Proč by se pan řidič namáhal a v takovém mrazu někomu pomáhal!
Rozdělení do pokojů proběhlo ku podivu bez větších rozepří. Dopoledne jsme ještě stihli zajít na svah, rozdělit se do skupin a pak hurá na oběd. Ten však mladým lyžařům moc nechutnal a vraceli „velmi hodným a příjemným“ paním kuchařkám téměř celé porce. Potom to samozřejmě odnesli vedoucí, kteří si museli vyslechnout, jak špatné strávníky dovezli. Večerní program vyvrcholil seznamováním v podobě říkání „Ej skřivanečku…“, kdy za nepřesné pojmenování svých spolužáků musel Martin pokleknout před své spolužačky a pronést větu: „Miluji tě má kopretinko!“ (Kterýpak z vedoucích asi tento úkol vymyslel?:) Však také se to onomu kantorovi vrátilo, když dostal stejný úkol, jen věty pronášel již zmiňovaným „usměvavým“ kuchařkám. Po vyznání lásky se však začaly opravdu usmívat, ale ne na studenty, nýbrž jen na něj samotného. Pak chudák nemohl naložené porce ani sníst:).
Úterní dopolední lyžování dalo některým natolik zabrat, že jsme se odpoledne rozhodli pro procházku na chatu Třeštík. Horským vůdcem se stal jednoznačně František, který si to s mapou v ruce mašíroval asi jen po čichu, protože jsme nešli ani po značce, ani po cestě. Prodírali jsme se lesíkem, spadanými větvemi, zasněženými loukami, přeskakovali potůčky a sem tam se někdo z nás propadl do bahnité prolákliny. K chatě Třeštík jsme samozřejmě nedošli, ne že bychom zabloudili, jen z časových důvodů jsme změnili plán. Ale nikomu to nevadilo, vrátili jsme se tak oklikou na srub U Sachovy studánky, což byla i tak pěkná procházka a v závěru cesty i klouzačka zároveň. Hlavní bylo, že i tady se vařil výborný čaj a voňavé svařené víno!
Ve středu přišel den D a to snad se vším všudy:). První a druhé družstvo vyjelo na celodenní lyžování do střediska Ski Bílá. Po rozdání permanentek a shromáždění se u sedačkové lanové dráhy přišel šok. Na mou otázku: „Kdepak máš rukavice,“ Daniel s rozpačitým úsměvem prohlásil, že si je nechal na chatě, protože pokoj byl při zjištění, že ony rukavice u sebe nemá, zamčený a nechtěl nás prý zdržovat zbytečným vracením se do pokoje:) Bylo od něj milé, že nepropadal panice při představě, že bude celý den při mínus pěti stupních a hustém sněžení jezdit s holými prstíky, ale přesto to byla nepředstavitelná skutečnost. Ještě že s námi jel vždy a na vše připravený vedoucí Pepa, který měl jedny rukavice v obřím batohu se svačinkami navíc a ochotně je železnému mladíkovi Danielovi zapůjčil:). I přes občasné nerovnosti terénu v důsledku neustálého sněžení jsme si zalyžovali perfektně, procvičili carvingové oblouky a někteří předvedli i krkolomné pády. Přes poledne jsme se obě družstva sešly v jednom malém občerstvení u vleku. Majitel byl nejprve rád, že má najednou tolik hostů, aspoň bude mít vysoký zisk, ale asi po půl hodině litoval, že ostravské sekundány pustil do svého lokálu. Na polední pauzu byla vyhrazena celá hodina, takže zatímco se vedoucí vyhřívali, popíjeli teplý čaj a plánovali zábavný program na večer, sekundáni již nevydrželi sedět v klidu u stolu a vyšli na čerstvý vzduch před občerstvení, kde se po nějaké chvíli strhla velká koulovaná. Nikdo si nebral s nikým servítky, když koulovaná, tak ať to stojí za to! Po pár minutách vtrhl do lokálu majitel vedlejšího ski servisu a zařval: „Ke komu patří venku ta banda!“ Před občerstvením to vypadalo jako po sněhové bouři, kuličky sněhu totiž neskončily jen na čepicích a bundách dětí, nýbrž i na stěnách budovy a na oknech již zmiňovaného servisu. Samozřejmě že přišlo na řadu kázání a také udělení nějakých velmi přísných trestů, na jejichž splnění se pak nějak pozapomnělo:). Ale hlavní bylo, což je míněno zcela vážně, že s nikomu nic nestalo a mohli jsme tak spokojeni odjet odpoledním autobusem zpět na Horní Bečvu.
Třetí družstvo sice zůstalo na svahu U Sachovy studánky, ale i tam měli studenti o zábavu postaráno, i když ne zrovna v tom dobrém slova smyslu. Pavlína si totiž při pádu natáhla pravděpodobně kolenní vazy, což skončilo večerním přivoláním záchranné služby a vyšetřením na pohotovosti. I přes ortézu a berle nás však Pája neopustila a zůstala s námi až do konce kurzu. Koneckonců nebyla sama nemohoucí a druhý den se k ní postupně přidávali i jiní marodi. Ale spíše než nemocní byli asi jen solidární, aby Pája nemusela zůstávat na chatě v době lyžování sama.
Na čtvrtečním dni byl zajímavý především podvečer. Chystal se totiž lampiónový průvod. Jenže ani tentokrát neproběhalo vše tak jak mělo. František zřejmě nedával pozor, když se mluvilo o organizaci, a utekl s většinou žáků na svah na večerní lyžování. A tak se na putování noční krajinou se zapálenými lampióny vydali zbylí tři vedoucí s hrstkou věrných studentů. Bylo to jako v pohádce:). Bohužel se však kvůli velkému větru neuskutečnila ani hromadná jízda na lyžích se svítícími lampióny. Za to se vyvedly noční skoky do sněhu před chatou, kde byl vyhodnocen jako nejlepší skokan Patrik s Danielem. A to nejsou gymnasté, nýbrž fotbalista a basketbalista.
Pátečnímu dopoledni vévodil maškarní sjezd na lyžích. Na svahu to vypadalo, že přijel zájezd vítkovických hokejistů v doprovodu čarodějnic. To byste měli vidět ta očka malých lyžařů, jak po nás koukali a obdivovali naše převleky. Dokonce se tam objevila i létající Saxana:). To však bylo naše poslední lyžování. Husté sněžení a vítr sekundány od dalšího sjezdování odradilo, navíc je fakt, že ani svah nenabízel odpoledne zrovna nejlepší podmínky. Doma se však nesedělo! Využili jsme zasněžené krajiny a vrhli jsme se do sněhu přímo po hlavě. Skákaly se šipky, salta, kotouly, rozhodně nesmělo chybět podrážení si noh a vzájemné se svalování do sněhu. Nikdo neměl na sobě snad suchý kousek oblečení. Po sněhových radovánkách se někteří vydali na svah pro zbývající lyže. Před tím jsme se ale ještě stavili na poslední občerstvení v našem srubu. Studenti byli za ochotu dokonce pozváni na čaj a palačinku. Pak se ale strhla bouřlivá debata ohledně hodnocení celého kurzu. V některých chvílích to připomínalo známé ostré výměny názorů některých našich politiků, ale v závěru jsme se jen všichni spokojeně usmívali a byli rádi, že jsme se tady letos sešli právě v takovém složení: Anička, František, Hanka, Pepa a sekunda:). Večer nesměla chybět diskotéka, rozdání diplomů a spousty sladkostí. To, jestli proběhla kanadská noc, už vedoucí nevěděli:). (prý ale proběhla a docela ve velkém stylu, jak informovaly tajné zdroje:).
A byla tu sobota, den sv. Valentýna. Po rozlučkové rozcvičce a snídani jsme se rychle sbalili, zahráli ještě pár stolních her a vydali se sněhovými závějemi s těmi těžkými batohy a lyžemi na parkoviště vyhlížet autobus. Cesta od chaty k místu odjezdu byla opravdu náročná, ne jeden z nás tak skončil na zemi zasypán vlastním nákladem. Asi po čtyřiceti pěti minutách přešlapování a poskakování, aby nám nebyla ještě větší zima, autobus přeci jen přijel. Naložila se zavazadla a vyrazilo se pomalu k domovu. Vše jednou skončí. Ale aspoň máme na co vzpomínat! Tak příště zase někdy na svahu:).
(Ale aby to neskončilo vše tak najednou, někteří z nás se domluvili ještě na to pravé rozlučkové lyžování na další den a vyjelo se na Bílou!) Editor: Hanka Zlámalová
